Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web
aktualizováno: 03.03.2013 22:02:56 

Chovatelská stanice LONDON´S BRANDY

Novinky

Agility   Coursing  Flyball  Výstavy  Výcvik   Štěňátka  Výlety  Rodinné sešlosti  Ostatní 

Všimněte si prosím záložek vpravo nahoře - jedná se o archivy fotek a novinek!

  


  KARBOFURAN STÁLE ZABÍJÍ. POMOZTE HO ZASTAVIT!

    varujte i svoje známé a blízké, můžete se s ním setkat opravdu kdekoliv.

Nadace na ochranu zvířat - BUĎTE PROSÍM OPATRNÍ!!!

Zdravíme všechny majitele a milovníky psů. Obdrželi jsme závažnou informaci, že se na území Prahy množí otravy psů. Údajně došlo k několika úmrtím a několik psů bojuje o život (dle doručeného e-mailu se jedná o desítku). Postižení psi se pohybovali v různých
lokalitách Prahy. Dle veterinářů se jedná o otravu. Buďte proto velmi opatrní na své psí miláčky!!!


TURNAJ SLADKÝCH NADĚJÍ 2012

Neděle 10. Červen, 2012

544854_3293371419287_1542248630_n

  

Tentokrát byl turnaj rozdělen do dvou dnů – v sobotu začátečníci dvojice + 4. a 5. divize, no a v neděli běhal zbytek divizí, tedy 1. až 3. Protože se na sobotní závod nenašlo zrovna moc dobrovolníků, vyrazila jsem do Mělníka pomáhat a fandit. Branduška zatím strávila moc příjemný den s páníčkem. Díky Káje za odvoz!Za Rebelíky se závodu začátečníků zúčastnila Mia (border kolie) a Scotty (kapánek přerostlý, ale moc milý jack russell terrier). Začounů nebylo moc, a tak se běhalo v jedné divizi, kde si vyběhali krásné druhé místo. The Rebels III. měli pořádnou smůlu. Nejdřív se jim v týdnu zranila Babou – snižovačka, a tak Babulku zastoupila Markéta s Flipíkem. No a druhé zklamání byla hodně těsná prohra s polským družstvem, a to o 0,02 s. Mience a Scottymu moc gratulujeme!

V neděli jsme už neměli takové štěstí na počasí jako měli v sobotu. Dá se říct, že od rána jen pršelo a pršelo. I když po obědě došlo k přesunu drah, přesto to tu pejskům hodně klouzalo a některé běhy pejsků zaváněly zraněním, ale dobře to dopadlo a k žádnému zranění snad nedošlo. The Rebels II. bohužel nastupovali s časovým omezením – musel být nahlášen mezní čas. Trochu jsme se báli, abychom neprolomili, ale to nakonec vůbec nehrozilo. V dopoledním speed trialu jsme zaběhli nejlepší čas 19,41 s a do odpoledních běhů tak nastupovali ze 3. místa. Výchozí pozice dobrá, ale bohužel se nám v tom dešti zbláznili pejskové a vlastně všichni vyvedli v odpoledních bězích nějakou blbinu, což v běhu Speed Trial, navíc na dva vítězné běhy, bylo pro nás osudné. Odpoledne se tedy na Brandušku, kterou jsme si šetřili na pozdější běhy, ani nedostala řada. Nakonec jsme se umístili na 7. místě. Děkujeme Petře za nabíjení.

Náladu nám spravili až The Rebels I., kteří běhali ve 2. divizi. Nejenže se jim povedl dopoledne zaběhnout rekord družstva (18,29 s), ale v odpoledních bězích vyhráli opakované finále (vlastně se ten den opakovala finále všech divizí – to tu ještě nebylo) a stali se tak vítězi 2. divize. Všichni jsme jim to moc přáli a 1. místo bylo opravdu zasloužené.

Všichni vítězové dostali báječné dortíky, o které se s námi podělili. GRATULUJEME A DĚKUJEME!

Tentokrát jsme moc foteček nezvládli, ale moc děkujeme Ivě Jílkové za dvě krásné fotky Brandušky, no a jednu moji ukrutnou, kterou jsem Vám pro pobavení přiložila do fotogalerie (a pro příště asi vyhlásím embargo na focení mé osoby při flyballovém turnaji).

 


PARSON CUP 2012 – NAŠE DĚŤÁTKA BODOVALA

Sobota 09. Červen, 2012

02 PRT Cup 06-2012  (1)

Bohužel i letos vyšel Parson Cup (coursingový závod PRŤousků) v termínu flyballového turnaje, takže jsme se s Branduškou nemohly zúčastnit. Jsme moc rádi, že na tomto závodě našla své zastoupení i naše chovatelská stanice, navíc s krásnými výsledky. Taky jsme pořádně držely palce a na všechny účastníky moc vzpomínaly.

V coursingovém běhu v profi třídě psů naprosto zazářil náš Archounek, který nejenže vyhrál s velkým bodovým ohodnocením, ale navíc se zúčastnil i závodu ve skoku do výšky. Archie překonal laťku ve výšce 90 cm bez shození a umístil se na krásném druhém místě. No a díky prvnímu a druhému místu se tak stal nejúspěšnějším parsonkem letošního Parson Cupu a umístil se na celkovém 1. místě. Holčičky Aiminka s Abinkou už takové štěstí neměly. V jejich kategorii fena amatér byla velká konkurence, ale přesto se holčičky nenechaly zahanbit a naše vnučka Abinka se umístila na smutném bramborové místě, tedy 4. a dcerka Aiminka se umístila na 6. místě ve stejné kategorii. Ale vzhledem k tomu, že holčičky mají soukromý naviják vyrobený páníčkem, jistě budou na příští sezonu pečlivě trénovat a příští rok se i ony objeví na předních příčkách. Doufejme, ze tentokrát se budeme moct zúčastnit i my.

Děkujeme tímto za informace a hlavně za úspěšnou reprezentaci naší chovatelské stanice. Gratulujeme a až se uvidíme, mate u nás dárečky a pusy na čumáčky!

Za fotky děkujeme páníčkům Archounka.

 


3.6.2012, neděle

NÁVŠTĚVA MINIČOUDKŮ PO PRTÍM SRAZU

Když už víkendová divočina, tak pořádná - hned po srazu se psími raubíři, jsme spěchali navštívit raubíře dvounohé, naše milá dvojčátka, která rostou jako z vody! 

Pro kluky i pro ségru to bylo překvapení. Pořádně koukali, když jsme se objevili ve dveřích - tedy první samozřejmě Brandy. Kluci nás přivítali obrovským úsměvem a rozhodli se nám zbytek dne pěkně zpestřit. Předváděli se o sto šest, každou chvíli nějaká lumpárna. Nejvíc je asi bavilo rozeběhnout se a prásknout sebou na zem, válet kotouly (bohužel jsem vytáhla foťák trochu pozdě). Ale, abych je jen nepomlouvala, tak Kubíček pomohl dokonce i mamině vyluxovat a trpělivě se mnou knížku z mého mládí prohlíželi. Jediný, kdo o kluky moc nejevil zájem byla pořádně unavená Branduška - chrněla na sedačce (i já se na chvilku přidala).

Probrala se až, když jsme šli ven - nejdřív na brndilky, ale pochytat kluky na hlavní silnici byl i ve třech dost náročný úkol, tak jsme se raději vrátili na pískoviště. Branduška tu řádila s nadšenkou Buffinkou a její hrátky jsem uťala, když jsem se konečně odhodlala k trimování. Měla moc velkou radost - však podle fotek je to znát. Kluci se vymýšleli lumpárny, ale pořád byli výborně naladěni. Kejde Boža (čti strejda) byl plně zaměstnaný střídavým houpáním kluků, já zase drandila s traktorem a honila kluky na brndilkách (i v psím kotci). Jsou to ale kluci šikovní - i zahradu zvládli posekat. Péťa byla myslím moc ráda, že si mohla konečně trochu vyhodit z kopýtka - musí to být šílené být pořád sama s těma dvouma. Mně by asi časem hráblo.

Vydrželi jsme až do večerních hodin, domů jsme dorazili pořádně unavení, ale spokojení. Další báječný víkend za námi.

 


1.-3.6.2012  

3. RODINNÉ SETKÁNÍ SE ŠTĚŇÁTKY Z VRHU A

 

Tentokrát účast nebyla nijak valná (kromě Brandy ještě Archie, Deen a Aimy), ale naše řady byly posíleny o dva nové členy, a to vnučku Abigail a Deenkova kámoše Paula, kterého Brandy přijala mezi své. Letošní roční se nesl v duchu flámování, myšobití, coursingu a pro páníčky páchání několika dopravních přestupků (o těch se v článku z pochopitelných důvodů nebudeme zmiňovat).

Pro velký úspěch z loňského roku jsme se i letos rozhodli uspořádat setkání v Hánově mlýně nedaleko Pelhřimova. I tentokrát dorazila naše výprava (Brandy s páníčky) jako poslední - prostě to nejlepší nakonec, a to ještě nadvakrát. Ještě odpoledne to totiž vypadalo, že páníček bude stíhat odjezd kolem 18. hodiny, ale bohužel pracoval zrovna u známého na střeše a počasí jim dvakrát nepřálo, takže se původní plán hodně protáhl. Já mezitím šílela a v půl osmé se definitivně nakrkla a vyrazila sama s Branduškou (cesta byla pořádně strastiplná - samá ucpávka, D1 fakt miluju, do toho mi klekl mobil s navigací, lilo a ani si neumíte představit tu moji radost a jásání, že jsem bez bloudění dorazila na místo). Páníček za námi dorazil až kolem jedné hodiny v noci. Ve mlýně už byla zábava pořádně rozjetá - co se pejsků i páníčků týče a vzhledem k našemu pozdnímu příjezdu se šlo spát někdy v půl čtvrté ráno.

Po dopoledním vyvenčení a vyhnání všech myší z děr, jsme si naplánovali výlet na naučnou stezku Čeřínek. Cesta sem se nám kapánek zkomplikovala objížďkou a po malém bloudění jsme nakonec úspěšně dorazili na začátek stezky. Začínala u tří rybníčků, na jednom z nich se usídlila labutí rodinka se sedmi mláďátky. Chvilku trvalo, než se nám i labuťákovi podařilo naše teriérky přesvědčit, že není rozumné jít se seznamovat s mláďátky. Cestou nás čekalo 14 zastávek - nejvíc nás i pejsky asi nadchly stříbrné doly a skalní mísy (nebo také obětní mísy), kde se v prohlubních udržuje voda. Tady nám postupně všichni pejskové zapózovali během občerstvení. Škoda, že jsme skalní mísy nepotkali o chvilku později, protože cestou někteří jedinci proběhli mraveništěm, i když to moc k smíchu nebylo, docela jsem se pobavila, jak každý z pejsků zareagoval jinak. Někdo pelášil rychle pryč třepajíc tlapkami, někdo zůstal celý zkoprnělý stát na místě a snažil se setřást štiplavé mravence, což se moc nedařilo, když stál téměř v jejich ohnisku. Nicméně ke zchlazení tlapek bylo víc příležitostí. Brandy s Archiem si cestou stihli zaskákat na poli plném buď řepky nebo hořčice (panička má trochu problém rozeznat jednotlivé plodiny v květu) - s Radem jsme se docela pobavili. Branďulku to vyskakování a rozhlížení se tak zchvátilo, že hupla do prvního rybníčku, který potkala - bohužel celý zelený žabincový. Hnala jsem ji tedy do dalšího rybníčku vykoupat, protože takovouhle špindíru bych do auta nechtěla. Pozdní oběd jsme si dali v Pivovarské restauraci pivovaru Ježek (špatné to nebylo, ale asi do smrti nezapomenu na brutální česnečku, u které mi i slzy tekly) v Jihlavě a mazali jsme zpět do mlýna za Peťkou, která si zde léčila malý, noční bolehlav. Hned po příjezdu Libor vytáhl jeho po domácku (lepší jako profi) vyrobený coursingový naviják a pejskové si zaběhali za střapečkem. Deen byl asi jediný, kdo si coursing vyzkoušel poprvé - myslím, že i páníčkové koukali jak rychle ho tahle zábava chytla za srdíčko. Lovecké pudy se hold nezapřou. Kromě Paula, který je ještě štěňátko a se svojí kníračí povahou nevíme, jestli by o střapeček jevil zájem, se postupně vystřídali všichni - jednotlivě i ve dvojicích. Večer nás čekalo opékání buřtíků za asistence všech našich pejsků - žebrali úplně všichni. Vzhledem k předešlé bujaré noci, jsme se tentokrát do pelíšků uklidili o něco dříve - už kolem 1 hodiny v noci.

Nedělní dopoledne páníčkové pojali odpočinkově, pejskové byli jiného názoru. Rozhodli se tentokrát definitivně vyhnat všechny myši z okolí mlýna. Hrabali úplně všichni, včetně Paula. Bohužel i několikrát narazili na hnízdo s mláďátky. Doteď by mě nikdy nenapadlo, že myši umí plavat. Chuděry, snažily se zachránit, jenže před našimi vodníky nebyly ani ve vodě v bezpečí. Dokonce i odpůrci vody se za myškami vrhli a vydrželi kolem nich kroužit i půl hodiny. Asi to zní drsně, ale zřejmě si na myškách pochutnali všichni (Brandy jsem sice přímo nenačapala, ale jednou měla takový ten výraz "paničko, vím, že mám průser, ale stálo to za to", takže ani za ni bych ruku do ohně nedala). Co se dá dělat, přece jen to je plemeno vyšlechtěné na "čištění" stájí od myší, krys a potkanů - tohle jim z hlavy asi nikdo nevytluče. Naštěstí myšky zachránil opět natažený naviják, zase se coursingovalo a zase to šlo všem úžasně. Předtím, než přišel déšť, jsme stihli všechny pejsky naaranžovat na společné foto a postupně jsme se začali rozjíždět do svých domovů.

Děkujeme tímto všem zúčastněným za skvěle strávený víkend, krásné dárečky, pomazlení s jejich mazlíčky, kteří pro mě budou na věky věků těmi nejroztomilejšími a nejšikovnějšími štěňátky. Těšíme se na další setkání - není nad to unavit pět teriérů najednou tak, že spí skoro celý týden jak Šípkové Růženky.

  


28.-29.5.2012

DVOUDENNÍ RODINNÁ ŠUMAVA

Bohužel jsme původně měli jet na Šumavu na celý týden, ale byla jsem předčasně povolána do práce, a tak jsme mohli na mé milované Šumavě s prcky, Péťou a rodiči strávit pouhé dva dny. Ale stihli jsme toho dost - Borová Lada, Svinná Lada, Chalupská slať, Modrava, Tříjezerní slať, lyžařský stadion v Churáňově, meteorologická stanice tamtéž, Kašperské hory, Kašperk, ale také chalupu Katky Neumannové.

Nástup do kouzelné, historické chaloupky - Penzion U Churáňů byl až v neděli odpoledne. Dorazili jsme těsně za výpravou z Vysočiny, ačkoliv vyráželi podstatně dřív. Jenže cestou - sem tam v těch serpentýnách to dvojčátka nějak neustála a dovolím si říct, že dorazila poblit...., pardon poblinkané, celé auto a kromě pana řidiče i všichni účastníci. Naštěstí páni domácí byli moc ochotní a vše hned ten den vyprali. Po vybalení a rozdělení pokojíčků (já stále přelétala mezi pokojem páníčka a dvojčátek - nevěděla jsem, kde se usídlit a na koho budu mít větší nervy), jsme vyrazili na průzkum okolí. Vzali jsme i rodičů Jessinku. Penzion byl na úžasném místě - opravdu konec světa, poslední chalupa ve vsi a za ní už žádná silnice, jen naučná stezka, louky a les. Brandy byla ve svém živlu - čumáček rejdil na všechny světové strany. Po večeři a uložení divé zvěře (čti "dvojčátek") jsme si zahráli místní společenskou hru Česko - pěkně jsme všichni vyhořeli. Pořádně jsme už ten večer zatočili s mými ginovými zásobami, ale co, aspoň se nám dobře spinkalo, což se zrovna nedalo říct o Kubíčkovi - cca ve 2 ráno si nutně potřeboval hrát. V tu chvíli se projevila tetka Herodes - prcka šoupla do postýlky, mamině zakázala utěšování a za chvilku byl klid. Takhle se na ně musí!

Druhý den po snídani jsme vyrazili do Borové Lady a odsud pěšky až ke Svinné Ladě (ta snad není ani na mapě), kde se schovávala nádherná Chalupská slať. Kluky jsme raději vezli v kočárku, protože ti dva raubíři by rozhodně neťapkali po dřevěném chodníčku. Vyřádili se až cestou zpět. U informačního centra bylo krásné hřiště s houpačkami, skokem do dálky a jinými blbůstkami jak pro malé tak velké (i panička se tu vylblba). Brandy s Jessinkou se tu proháněly po okolních loukách. Bohužel nás odsud vyhnal déšť. Zamířili jsme na moji milovanou Modravu (ještě než jsem měla Brandušku, brázdila jsem místní stezky na kole). Začali jsme obídkem v místní hospůdce - Kubík nebyl zrovna moc dobře naladěn a vřeštěl a vřeštěl a vlastně ani sám nevěděl proč. Na tohle já nemám nervy, tak jsem ho za ještě většího křiku vyvedla z hospůdky. Odsud jsme pokračovali podél Roklanského potoka až k Tříjezerní slati. Kdo tu byl, tak ví, že na téhle cestě je pekelný stoupák právě k Tříjezerní slati. Že remcala maminka se nedivím, ale že začal remcat i tatík sportovec, že do takového krpálu nepůjde, nevěřila jsem vlastním očím a uším. Nakonec se oba dali přesvědčit. A myslím, že nelitovali - Tříjezerní slať je nádherná a vůbec mi nevadilo, že jsem tu už potřetí. Zpátky šli kluci kousek po svých - jsou to šikulkové. Kubíček si dokonce vedl Jessinku na vodítku. Z kopce konečně usnuli a my tak mohli zdrhat před dalším deštěm. Po příjezdu jsme vzali ještě Jessinku (vykoupanou!!!) i Brandušku na krátký výlet do okolí penzionu. Došli jsme k lyžařskému stadionu a odsud až k meteorologické stanici. Zpátky opět přes louky a les. Prťavá Jessinka se tu docela ušpinila a já se ji snažila po příchodu propašovat na pokoj do koupelny, aby ji rodiče neviděli. Bohužel se nepovedlo, tak jsem si vyslechla svůj díl a mamina ji štítivě odnášela sama vykoupat. Večeře byla výborná, dokonce i kluci si pomlaskávali, ale ani tak si neodpustili svoje oblíbené opičky. Večer se odehrával opět v duchu společenských her, ale po předešlém fiasku s hrou Česko, jsme si tentokrát dali pohodovější Český film.

Noc s klukama byla o něco klidnější, zato ráno - budíček kolem šesté hodiny ranní (to je něco pro mne). Protože jsem chtěla mamině dopřát ještě trochu spánku, sbalila jsem kluky a na brndilkách (motorčičkách) jsme vyrazili na procházku. Pár metrů jsme šli snad hodinu - ti dva rošťáci každý drandil na jinou stranu, každý se jinde zasekával, takže cesta byla úmorná, až vysilující. Nechápu ségru, že na tohle má nervy. Zpátky jsme skoro nestíhali snídani - asi o 10 min, ale i tech 10 minut přispělo k trochu dusnější atmosféře (mamina už volala, kde proboha jsme a tatík ten s námi vůbec nemluvil). Pomalu jsme se sbalili a opět všichni vyrazili na výlet. Tentokrát do městečka Kašperské hory. Bylo docela vedro, takže se klukům koupila trička s krátkým rukávem, pak nějaké občerstvení a samozřejmě zmrzliny. Branduška a Daníček se hezky spravedlivě podělili o jednoho ledňáčka - chvílemi ho spolu i lízali, každý z jiné strany. Ještěže to mamina neviděla. Prošli jsme náměstí, Branduška smočila čumáček v místní kašně a frčelo se na hrad Kašperk. Ten je opravdu nádherný - chvilku jsme čekali na prohlídku. Brandy si čekání zpestřila hrátkami s místním pejskem a kluci zase objevili, že dveře do pokladny jdou otevírat, a tak měli i oni o zábavu postaráno. Před hradem byli kluci i Brandy nadšení z oveček. Trávu kolem hradu spásají opravdu důkladně, ale zůstávají mezi nimi trsy kopřiv - no, jo i ovečky jsou vybíravé. Během prohlídky zůstal s klukama a pejskama tatík. Z věže jsem měla možnost vidět, co se dole děje - kluci vřeštěli, děda se jim snažil obléct bundičky, do toho sem tam hřmělo, takže Brandy (stresulka a závisláček v jednom) převrhla lavičku a tvářila se jako debílek, snad jen Jessinka byla v klidu a pohodě. Nevím, kdo nás vítal víc, jestli Brandy anebo taťulda, který měl zřejmě všech plné zuby. Rodičovstvo jsme pak doprovodili kousek před Churáňov do vesničky Říhov. Maminka se sem chtěla podívat na bývalou chatu, kam jezdívala jako dítě s rodiči. Neobešlo se to bez slziček a vzpomínek. Pak jsme se jen rozloučili, rozdělili dárečky a frčeli domů do Prahy.

Byly to báječné dva dny, sice trochu náročné, ale ještě bych tam nějaký ten den určitě vydržela. Tak snad příště se povede vyrazit na delší dobu. Podle zpravodajství z Churáňova si zbytek rodinky pořádně užívá. Zavidím. Děkuji za fajn společnost a zase někdy se těšíme na společnou dovolenou (ale tak na rok mám vystaráno).


 PÉTI FOTOGALERIE

 

 


26.5.2012, sobota

NÁVŠTĚVA U ARCHOUNKŮ 

Páníčkové našeho Archounka nás pozvali na návštěvu - mají krásně zrekonstruovaný byt, a tak jsme jim ho my i Branduška museli pořádně prolustrovat.

Setkali jsme se v Archounově parčíku. Mamina se synkem lítali za klacíčky jako diví a hrátky uťalo až Archounkovo zranění – nalomený drápek. Hned jsme tedy mazali do bytu. Archounkovi byla tlapka prohlédnuta, ošetřena a za chvilku bylo po bolesti a psiska zase začali řádit. Kromě žebrání u stolu, si zahráli i interaktivní psí hru – Archie mazácky čekal až mu Brandy některé kousky odhalí a pak jí to zblajznul před čumáčkem. No a ta naše trubička si to samozřejmě nechala líbit. Byt je opravdu nádherný. Brandy ale nejvíc zaujal chameleon Fobi. Když Brandy v terárku zbystřila pohyb, nehla se od něj dost dlouhou dobu. Fobi prý není moc kamarádský ani akční, ale před návštěvou se zřejmě chtěl předvést. Škoda, že Brandy doma nezažila našeho (vlastně Vojtova) chameleona Vendu. Určitě by z nich byli kámoši. Malé zpestření nám připravila i sousedka, která si zabouchla klíče, šoupla do bytu dcerku a jela shánět klíče. Naštěstí všechno dobře dopadlo. No a my se kolem půlnoci konečně zdekovali domů – vydatně napojeni, namlsáni. Bylo to moc fajn. Příště je řada na nás!

Díky. 

 


24.5.2012, čtvrtek

BRANDY PRVNÍ NATÁČENÍ – VIDEOKLIP TOXIQUE

aneb možná se zrodila hvězda (a ne jedna). Brandy byla společně s flyballovými kámoši Bounty, Twixie (PRTky), Bree, Miou, Ange a Indym (BOCky) vybrána na natáčení videoklipu Turn Me On pro skupinu TOXIQUE pod režijním vedením VOJTY KOTKA! 

Nedávno Rebelíky oslovila produkční Terka, jestli by nám během flyballového tréninku nevadilo natáčení - kamarádi z Black & Biscuit do videoklipu pro Toxique potřebovali natočit dravý závod pejsků. Samozřejmě byli všichni pro a moc se těšili. Necelý týden před natáčením se Terka ozvala znovu s tím, že si páni filmaři vybrali pět pejsků pro natáčení i dalších scén - no prostě hlavní role - a moc si přáli účast Brandušky. Samozřejmě jsem neváhala ani minutu - když už nic, aspoň se uleju z práce.

Ve čtvrtek po poledni jsme se všichni sešli v místě natáčení. Byt byl hodně prťavý, takže se dovnitř vešli jen herci, kameraman a režisér. Kapánek jsem znervózněla, protože znám tu moji závislačku, ale pro první scénu - vítání páníčků, se to nakonec docela i hodilo, protože Branduška byla samozřejmě mezi prvními u dveří. S každou novou scénou jsem na Brandy viděla, že se jí do bytu bez paničky chce míň a míň a ke konci už jsem měla problém ji tam vůbec dostat (o uších jako debílek snad ani není třeba mluvit). Nicméně páni filmaři si všechny pejsky moc chválili, tak jsem sama moc zvědavá. I když jednu scénu jsme měli možnost vidět a Brandy si vesele hopkala po sedačce (zřejmě jen do té doby, než jí docvaklo, že jsem jí tam zase nechala samotnou). No, necháme se překvapit, co se povede sestříhat a jestli tam můj závisláček vůbec bude vidět. Mezi scénami si někteří pejskové pěkně vyhráli a dokonce jsme zvládli pořídit i foto všech herců s panem režisérem. Branduška se pěkně nasáčkovala k hlavnímu herci Honzovi, ale než to stihl někdo vyfotit, samozřejmě vzala dráhu, takže na finální fotce je úplně na kraji a tváři se jako tydýtek. Atmosféra byla moc příjemná, všichni byli strašně milí a unešení z pejsků. Štábu tímto děkujeme, že se o nás moc hezky staral.

Poté jsme odfrčeli na cvičák, kde se natáčel náš flyballový trénink a několik dalších scén s naší "rodinkou". Pejskové vyfasovali neuvěřitelné oblečky - oblečky vypadaly tak trochu jako ze sado-maso salonu - a natáčel se "příchod na závody". Vůbec jsem nezáviděla Hance, která vyfasovala na vodítku smečku PRTů. Borderky šly pěkně spořádaně, ale PRTí komando táhlo jak šílené - v čele samozřejmě magůrek Branďásek (dokonce se jednou vyvlíkla z obojku). Mezitím přijela i Klára Vytisková (zpěvačka), které byl z našeho družstva přidělen Denny a účastnila se závodu mezi Dennym a Bree. Pejskové byli hodně zmatení, že je nepouští jejich páníčci, ale myslím, že to zvládli na výbornou. Když se dotočilo, tak Brandy totálně odpadla - usnula vsedě, ale před posledním během se zase zmátořila a běhala úžasně.

Večer nás na Facebooku čekalo moc milé poděkování přímo od Vojty:

Smečko...! :D Moc vám všem díky za dnešek..! Opravdu jste byli všichni skvělí a veeeelmi trpěliví..! Pesani neúnavní a profesionální až na půdu boudy..! Věřím, že výsledek se vám bude líbit a jako předzvěst vám aspoň posílám tu pecku, na kterou to točíme...! Mějte se fanfárově a přeju spoustu pohárů a skvělé časy..! Pac a fakt velkej DÍK! ... :D Rejža Vojta...;)

 

 

 Videoklip je momentálně ve střižně a jakmile spatří světlo světa, hned se s Vámi podělíme!


19.-20.5.2012

LUKÁŠOVSKÝ DRAK

Máme za sebou další neuvěřitelný flyballový turnaj. Problémy nastaly hned v sobotu, kdy jsme zjistili, že Sárinka nemá platnou licenci a máme tedy možnost buď běhat exhibičně i se Sárou anebo odběhat celý turnaj závodně, ale bez Sáry a všechny víkendové běhy tak odběhá Branduška. Většina The Rebels II. se shodla, že raději chtějí závodit a vložili svou důvěru do tlapek Branďáka. Lenka se Sárou tedy odjela zase domů a já se hrůzou třásla, jak si Brandy povede, protože střídání malých pejsků je nutnost, protože odběhat dva dny na turnaji je pro malého pejska velký záhul. Jenže moje milé Brandušátko nenechalo Rebelíky ve štychu a celý víkend běhala jak o život s krásnými časy v rozmezí 5,37 až 5,86 s.. Navíc odběhala celý turnaj bez jediné chybičky nebo zaváhání.

No a aby těch problémů nebylo málo, tak panička se tu také parádně předvedla - ve čtvrtek se mi totiž v oku rozpadla kontaktní čočka. Protože se mi to už párkrát stalo, ale čočka se pokaždé během noci vyplavila ven, nechala jsem to být a doufala, že se opět vyplaví. Bohužel se tak nestalo nejen během noci ze čtvrtka na pátek, ale ani z pátka na sobotu. V sobotu ráno jsem tedy zjistila, že mám oko brutálně nateklé, téměr na něj nevidím, no a co z něj teklo za sajrajt snad ani nebudu popisovat. Kupodivu se mi i s jedním okem povedlo pár OK střídaček na Blaženku a jakmile jsme měli odběhané dopoledne, mazali jsme s páníčkem do liberecké nemocnice. Moooc "příjemný" pan doktor tahal kusy kontaktní čočky z oka. Největší neplechu mi udělal velký kus zapíchnutý ve horním spojivkovém vaku, takže ho tahal pinzetou. Zážitek tedy nic moc, ale rozhodně se mi pořádně ulevilo. Sestřička mě trochu vyděsila, když chtěla oko zavázat, ale naštěstí si to včas rozmysleli. Otok druhý den trochu splaskl, ale až do úterka jsem vypadala, že účinkuju v nějakém upířím hororu - Oko krví zalité.

V sobotu se běhal Round Robin a tady se Rebelíci moc nevyznamenali - do druhého dne jsme postupovali s pouhými 6 body z posledního místa s nejlepším časem 19,96 s. Všichni byli dost zklamaní a se smíchem jsme si říkali, že druhý den zaúčtočíme z posledního místa na medailové pozice, ale nikdo tomu ve skutečnosti moc nevěřil. S Brandy, Flipíkem a Robinem jsme po sobotních bězích vyrazili vykoupat pejsky do nedaleké jablonecké nádrže. Pejskové se tu pořádně vyřádili, zaplavčili. Přehrada byla upuštěná, a tak jsme tu mohli vidět neuvěřitelné množství kapříků - naštěstí je Brandy ignorovala. Po návratu do Lukášova jsme zkoukli smutný hokej proti slovenským hokejistům, napucli bříška (na objednávku Rebelů jsem totiž nakládala 28 kousků hermelínů) a vrhli se na taktiku nejen do příštího dne, ale i do budoucích závodů a tréninků. Naší novou trenérkou se stala Míša Nováková. Držíme jí pěsti a přejeme s námi Rebelíky pořádně pevné nervy.

Na neděli se všichni hezky do růžova vyspali a všichni naši pejskové začali v závodě Double Elimination podávat neuvěřitelné výkony. Bez jediné prohry jsme se dostali až do odpoledního finále, kde jsme se utkali s Kosatkami 2. Před finálovým během jsem si vůbec nebyla jistá jestli Brandy ještě bude mít sílu běžet, protože na procházce stávkovala, odmítala chodit a v tom vedru vypadala opravdu dost vyřízeně. Ale jen jsme přišly na dráhu, tak se okamžitě zmátořila, zabojovala, prostě běhala, stejně jako všichni ostatní, naprosto úžasně a The Rebels II. tak stanuli na stupni nejvyšším. Po vyhlášení nás čekalo focení týmu i jednotlivců s pohárem. Radost byla veliká a u nás o to větší, že tentokrát jsme si pohár domů odvezly právě my, takže na naši skromnou pohárovou poličku, teď přibyl náš první flyballový pohár, který si myslím, že jsme dostaly fakt zaslouženě za Brandušky úžasný výkon a paničky oční handicap.

Stejně báječně jako my se převedli i The Rebels III., kteří taktéž vyhráli svoji divizi. The Rebels I. měli smolný den a vyřadil je běh se špatnými střídačkami. Příště jim přejeme víc štěstí - myslím, že na úspěchy nebudou dlouho čekat, protože jsou čím dál tím rychlejší a navíc jim do družstva přibyla "naše" Chloe, nejrychlejší borderka (čas 3,85 s mluví za vše).

Tímto Rebelíkům děkuji nejen za pohár, ale i za jejich výkony, bez kterých by pohár nebyl. Stejně tak děkuji Petře Švábenské, nabíječce a také za úžasné fotky Kačce, Bořikovi a Radkovi. 

 
FOTOGALERIE KAČKY SKALKOVÉ
 
FOTOGALERIE RADKA A LÍZY

 


11.-13.5.2012

CHALOUPKA KOCBEŘE, ZOO DVŮR KRÁLOVÉ, KUKS A BRAUNŮV BETLÉM

Máme za sebou parádní víkend - plnili jsme vlastně vánoční dárek, který jsme dali našim milým sousedkám Jitce a paní Borovcové k Vánocům.

Obě od nás totiž dostaly poukázku na ubytování v chaloupce Kocbeře spojenou s výletem do ZOO ve Dvoře Králové a na Kuks. Paní Borovcová si to tehdy vyložila trošku špatně a myslela, že pojede jen sama s Jitkou. Nechali jsme ji při tom, takže naše účast byla do poslední chvíle utajovaná. Holkám jsme před domem zamávali na rozloučenou a jen zmizeli za rohem, vyrazili jsme na cestu. Holky jely trochu jinou trasou - Jitce se nechtělo přes Prahu, tak jsme je poslali přes Jižní spojku. Naštěstí se tu trochu zdrželi a my je mohli předehnat a cestou Jitce podávat hlášení o dopravní situaci (lhala jsem až jsem se na zadku červenala). Na místo jsme dorazili skoro o hodinu dřív než holky (ještěže v Kocbeřích zabloudily), převzali jsme chaloupku, otevřeli šampus a vyčkávali jejich příjezdu. Překvapení bylo veliké - paní Borovcová nevěřila vlastním očím, kde jsme se tam vzali. Překvápko se tedy vyvedlo na výbornou - historkám z cesty jsme se vydatně zasmáli ještě v neděli. Po příjezdu holek jsme si opekli buřtíky na ohni a do nočních hodin kecali a kecali.

Ráno, tedy spíš kolem poledního, jsme se za dost chladného počasí vydali do slíbené ZOO ve Dvoře Králové. Safari bylo v zajížděcím provozu asi tři dny, a tak jsme safari busem vyrazili na prohlídku. Brandušky čumáček nevěděl, na kterou stranu dřív čmuchat - pachů tu byla spousta, ale byla moc hodná, vzorně seděla páníčkovi na klíně. Škoda, že byla taková zima a většina zvířátek byla schována ještě v teple. Příště si musíme vybrat lepší počasí. Pěší prohlídku zoologické jsme zahájili u Brandulčiných oblíbených surikat, ale ty byly chuděry tak zmrzlé, že se o sebe jen zahřívaly a nějaký pejsek je vůbec nevzrušoval. Všechno jí nakonec vynahradili opičky, papoušci, kůzlata v dětském koutku a hlavně lemurové, dvounožky zase nadchla rodinka orangutánů, která se u skla předváděla jak modelky (občas i nestydaté modelky). Škoda, že nebyl funkční pavilon goril - momentálně se rekonstruuje a gorilky jsou odvezené. Branduška měla roupy s každým zvířátkem si hrát, jen u šelem jí došel humor a největší krizi měla u hyen. Hyeny jak ji zahlídly u skla, přiřítily se a nespouštěly z ní oči - tady Brandy stáhla ocas a mastila pryč. Pořádný respekt měla. Všechno jí to ale vynahradili na závěr již zmiňovaní lemurové. Byla tu i mláďátka a jedno lemurátko bylo z Brandy úplně paf a vyloženě ji provokoval, a tak trochu si přes sklo hráli. Během chvilky jsme měli vydatné obecenstvo a nevím jestli byli víc paf z lemurů nebo z rozdováděné Brandušky. Cestou ze ZOO nám holky ukázaly kocbeřský, zdevastovaný hřbitov původních německých obyvatel, ke kterému při příjezdu zabloudily. Musím přiznat, že jsme se tu nikdo necítil moc dobře. Fakt zvláštní místo. V chaloupce se večer upekli naložení pstroužci, dali jsme si pořádně do nosu a pak už se opět do nočních hodin věnovali jen společenským hrám, zatímco Brandy odpočívala buď u Jitky na klíně nebo zahrabaná v peřinách (čumáček jí i ve spánku šmejdil, možná se jí zdálo o lemurech).

V neděli po probuzení, opět v trochu nekřesťanskou hodinu, jsme jen zabalili, poklidili a vyrazili na Kuks. Musím přiznat, že takovou nádheru jsme už dlouho neviděli. Z místa bývalého Šporkova zámku jsme před sebou měli celý Kuks jak na dlani. Prošli jsme přes úžasné Kaskádové schodiště - místo vody tu v dřívějších dobách během slavností údajně teklo víno. Nevím, jestli by se pak Brandy s takovým nadšením vrhala se napít. na hospitalských terasách jsme se nedokázali odtrhnout od překrásných Braunových soch. Nejvíc nám hlavu zamotaly sochy Blahoslavenství. Mezi sochami Ctností a Neřestí jsme se snažili poznat, která je která - ne u všech se dařilo. Prošli jsme si nejen terasu, ale i nádvoří, zahradu, ale i obecní hřbitov (dalo by se také říct, že dost zdevastovaný). Tady nás zaujal náhrobek Jaroslava Vohradníka (zemř. 2011), zvaného Prďola - nevěřili jsme vlastním očím, že má toto někdo na náhrobku. Až později se vysvětlilo, že to byl místní, legendární výčepní. Na prohlídky interiéru se ani nedostalo - nejen kvůli Brandušce, ale ještě nás čekala prohlídka přírodní, sochařské rezervace Betlém - opět Matyáš Bernard Braun. Byla to nádhera a je velká škoda, že se zachovalo tak málo soch. No a abyste si nemysleli, že Brandy jsme tahali jen na vodítku - většinu času byla na volno (jen u Hospitalu a v zahradách na vodítku) a našla si tu spoustu psích kámošů.

Z Kuksu jsme už společně frčeli domů. Báječný víkend jsme zakončili v naší domovské/štamgastské hospůdce u dobře vychlazeného pivečka a znovu se probírali víkendovými zážitky. Holkám tímto děkujeme za milou společnost a doufejme, že co nevidět naplánujeme zase nějaký parádní výlet.

 


8.5.2012, úterý

KENNEL CUP 2012

Další vypečené závody jsou za námi. Tentokrát se ani nemá moc cenu rozepisovat o jednotlivých bězích - snad postačí informace, že ze tří parkurů jsem na dvou parkurech zabloudila. Zdá se, že agility a my dvě je opravdu hodně smutný příběh. Jako první se běžel Tondův krásný jumping - absolutní zoufalství - zabloudění asi v půlce parkuru (chudák Tonda se na to asi ani dívat nemohl). Druhý byl Tomíkův jumping - kupodivu jsme nezabloudily, ale chytly se na jedné pastičce - oprava pastičky je zdokumentována níže na dvou fotografiích (první značí "tudy tedy NE", druhá fotografie je trefa). Aspoň jsme si potrénovaly zóničky a pobavily pana rozhodčího moji hláškou u slalomu "fuj, ty prase", když Brandy netrefila slalom. Nejvíc mne mrzí pokažený běh závodu dvojic - daly jsme se dohromady s Irčou a teriérkou Bee. Název jsme zvolily příhodný - Stávkující teriérky, obě si totiž občas na parkuru postaví hlavu (my při falešce a Bee podle nálady) a neběží. Tentokrát byly obě holky skvělé, jenže já se navzdory prohlídce špatně otočila a byla jsem ztracená. 

NE ANO

Ale čert vem agility. Opět se tu sešla bezva parta lidiček, přijela se dokonce podívat i Jitka s Joykou a hlavně tu byla Verča s Branďulčiným vnoučkem Beebou a Spikem. Když jsem měla chvilku volno od pomáhání na parkuru, vyrazili jsme na krátkou procházku. Beeba je naprosto skvělý - děsné torpédko, ale hrozně milý mazel. S Brandy řádili jak černá ruka - pro chovatelku Moniku "Neboj Mončo, ta fotka, kde chce Brandy Beebovi ukousnout bimbána, vypadá trochu hrozivě, ale Beebulka zůstal neposkvrněný, tedy v celé své kráse!!!" Verče tímto děkujeme za milou společnost a krásné fotky.

BEEBOVA FOTOGALERIE


4.-6.5.2012

EAGER´S CUP 2012

V našem flyballovém týmu došlo k malým změnám, letos budeme reprezentovat The Rebels II. společně s Afričkou, Dastym, Chloe, Blaženkou a Sárou.

Většině se podařilo dorazit už v pátek, nečekalo nás tedy ranní vstávání, i tak se ale vstávalo těžko - zvlášť, když panička jako obvykle v pátek i v neděli uzavírala společenský večer (vlastně rebelský altán). V sobotu se běhal tzv. Speed Trial, tedy záleželo na dosaženém čase. V sobotu se nám podařilo zaběhnout nejlepší čas 19,31 s, takže do neděle jsme postupovali z 5. místo. V nedělním Double Elimination (na dvě prohry) jsme bohužel hned první běh prohráli s Unleashed NightMares. Druhým během jsme porazili Lavinu Beta, ale osudným se nám stalo setkání s Tsunami 1 - druhá prohra, tím pádem konec a naše vyřazení. I přesto jsme se umístili překvapivě na 4. místě. Co dodat - časově jsme, aspoň myslím, na všechny soupeře měli šance, ale bohužel si pejskové postavili hlavu a docházelo tak k opravdu školáckým chybám. Snad se nám příště bude dařit o něco víc. Velké poděkování patří Petře Švábenské jako nabíječce.

Obdobně na tom bylo i druzstvo The Rebels III., kteří ve své divizi obsadili 4. místo.

The Rebels I. překvapili parádním výkonem a jejich 3. místo ve 2. divizi asi nikdo z nás nečekal. Byli skvělí, sehraní, pejskové rychlí. GRATULUJEME!

 

 

FOTOGALERIE KAČKY SKALKOVÉ

Děkujeme a ještě děkujeme Radkovi za jeho fotky zde!


1.5.2012, úterý

PRVOMÁJOVÉ ZÁVODY

Tentokrát nám milou společnost cestou na závody, ale i na závodech dělala Blanka s Lexíkem. Cestou nás neminulo malé zabloudění, ale nakonec jsme zdárně dorazily do cíle.

Jako první nás čekal jumping - strašně jsem se bála slalomu i díry tunelu a ačkoliv jsem se snažila, Brandy samozřejmě zahučela do tunelu (omlouvám se za zpožděné video, ale předělávat to už fakt nebudu). Zbytek běhu byl čistý. Na zkoušku jsem se tedy rozhodla kapánek posilnit pivem, ale vedro udělalo své a já ještě při prohlídce měla pocit, že Svijany působí. Působily nejen při prohlídce, ale i při běhu. Brandy běžela krásně, sice už trochu vlažněji než v jumpingu. Už už to vypadalo nadějně, jenže paničce u tunelu nějak zamrzly nohy a nezvládla jsem tedy Brandy včas dostihnout a poslat na zeď, takže Brandy hupla skočku hned za tunelem (i tady se diskvalifikovala spousta týmů). Poslední běh - agility - jsem už od začátku cítila, že Brandy opět řeší falešku a když mi skončila na áčku, rozhodla jsem se udělat kratičkou sekvenci, odtrénovat zónovku na áčku a vzít to nejkratší cestou do cíle.

Ani Blanka s Lexíkem nebyla v bězích zrovna úspěšná, tak jsme to brzy zabalily a frčely domů. Protože je Blanka jednou z flyballových Rebelek, nesl se tento závodní den v duchu ne agility, ale spíše flyballu.

 

 


30.4.2012, pondělí

NEDBÁLKOVIC SMEČKA A AGI TRÉNINK U PÉTI HAMŠÍKOVÉ S ARCHIEM

Malé zpestření se Zuzkou,Viky, jejich staroušky Ferdou a Zrkem a agiliťačkami Pištou a Fištou před agility tréninkem ve Stodůlkách.

Se Zuzkou a Viki jsme před nedávnem podnikly krátký výlet, ale nebylo moc času a hlavně chyběly další dva členové rodiny Pišta a Fišta. Proto jsme si to den před volným dnem zopákly ještě jednou a tentokrát bylo vše i řádně zdokumentováno.

S Viki a Zuzkou jsme během výletu stihly probrat všechno možné - agility počínaje, kuchyňskými roboty konče. Holčičky nevěděly, kde dřív čmuchat a lítat - musela jsem mít oči na stopkách, protože podle vyprávění Zuzky to ve Stodůlkách opravdu žije. Dokonce tu před léty potkala i lišku (o srnách a zajících ani nemluvě). My měly tentokrát jen štěstí na slepýše. Tedy štěstí měl spíš on, protože já na něho málem šlápla. Brandy ani Vikina si ho naštěstí nevšimly, zřejmě by ho dost řešily. Po vycházce jsme se vypravili k Zuzce domů. Zrovna měla na hlídání Pištu a Fištu (potkanice). Obě byly asi unavené z agility trénování, protože z teplého pelíšku je vyhnala až dobrůtka. Branduška z nich byla paf a kdyby mohla, snad i do klece by se jim nasunula. Kromě Pišty a Fišty ji také moc zajímaly čerstvě připravené mističky s BARF stravou. Já zase moc ráda viděla staroušky Zrzečka a Ferdu. Oběma klukům je kolem 15 let, ale čiperkové jsou pořád velcí. Vůbec bych jim tolik let nehádala. Uměli si vybrat skvělou paničku, takže jim rozhodně nic nechybí (když nepočítám už horší sluch). Škoda, že jsme nemohly zůstat déle, se Zuzkou je vždycky co probírat nechce se nám od nich, ale chvátali jsme na trénink.

Zuzce děkujeme za příjemně zpestřený podvečer a navíc nový recept na psí sušenky.

Tentokrát jsme na trénink nezapomněly foťák, a tak se může podívat na pár fotek. Brandy se s Archiem viděla po delší době, a tak bylo jejich přivítání poměrně hodně bujaré (i když to vlastně bývá pokaždé). Archie s paničkou dělají na parkuru velké pokroky - radost na ně koukat. Archie se mi zdá, že je čím dál větší torpédko - vůbec Peťce nezávidím, uřídit takového divocha na parkuru je hodně náročné a dálkový ovládač k němu zatím neumíme vyrobit. Možná se Branduška v příštím vrhu pochlapí a k nově narozeným štěňátkům bude i nějaký návod nebo právě ten dálkový ovladač. Pokud nezapomenu, tak na příští trénink musím opět vzít foťáček a pořídit nějaké video, ale nejsem si jistá jestli tam nebude jen trikolorní čmouha.

 


21.4.2012, sobota

22. DVOJZKOUŠKY PETCENTER EXTRA, PETCENTRUM A VÝLET JENŠTEJN

 Na tento víkend jsme neměli vůbec žádné plány – jen domácí úklid, odpočinek, vaření a zahlušení Brandulčiny falešky. Jenže venku bylo tak nádherně, že panička začala mít roupy a když zjistila, že v pražských Horních Počernicích probíhají zkoušky s přejímkou MA2 ve 12:00 hod, navíc rozhodcoval náš oblíbenec Petr Rybář, rozhodli jsme se vyrazit na výlet přes Počernice s tím, že kdyby náhodou startovka ještě nebyla plná, mohly bychom se i zúčastnit.

Když jsme dorazili, právě končili jedničkové zkoušky. Eva Bukričová nás bez problému zařadila na startovku. První zkoušku jsme zaběhly čistě (jen maličko trestných za čas) na druhém místě. Musím tedy přiznat, že já jsem se zrovna dvakrát nepředvedla – povely jsem dávala pozdě, pokud tedy vůbec, ale Brandy je moje holka šikovná a zvládla zaběhnout na výbornou. Hned vedle parkuru je velikánské PetCentrum, kde jsme se tak dlouho kochali zvířátky, až jsem málem prošvihla prohlídku druhého běhu. Bylo to jen tak tak. Od Brandušky jsem tušila nějakou zradu ještě před startem – zajímalo ji jen čmuchání. Diskvalifikovaly jsme se hned na druhé překážce, kdy jsem Brandy omylem sama navedla na skočku zezadu. Musím přiznat, že jsem si možná i trochu oddychla, protože jsem hodlala experimentovat na dalších překážkách. Čtvrtá překážka byl totiž tunel s nalíčenou pastičkou dalším tunelem, jenže my měly jít do slalomu. Experiment se nevyvedl, Brandy zahučela do druhého tunelu, po slalomu ani nemrkla. Oprava se už povedla, ale spojení Branďulčiny falešky a opravování na parkuru většinou dopadne tak, že Brandy začne otráveně čmuchat. To se také stalo, a tak jsme to vzaly nejkratší cestou do cíle – prostě jen rovinku pro radost. Po zkouškách jsme se i s páníčkem šli dokochat do PetCentra – Brandy si hrozně oblíbili dva senegálci a ona je. Pacholci, zase mi nasadili brouka do hlavy, protože o papouškovi uvažuju už hodně dlouho a tihle dva byli velcí sympaťáci. Momentálně jsem ve fázi studování, tak uvidíme jestli se rozrosteme o dalšího člena rodiny. Brandy byla vůbec nadšená ze všech zvířatek v Petku – kdybysme si měli pořizovat každé zvíře, které jí se líbí, tak bysme měli doma nejspíš i klokana. Trošku nás zklamali surikaty – ty v pražské ZOO jsou daleko akčnější – tyhle jen spaly anebo žraly, a to se Brandy tak snažila jen nalákat na „surikatí“ posed. Branďulce jsme tu za odměnu koupili alespoň nějakou dobrůtku (však si ji také zasloužila), počkali na vyhlášení, pokecali se starými známými a frčeli dál.

Naším cílem se měl stát hrad Jenštejn. Člověk by čekal hrad někde na kopci, takže nás hodně překvapilo, když nás navigace vedla na náves. Tentokrát nekecala a opravdu z návsi už byla vidět věž hradu. Krátce jsme se prošli vesničkou i okolím hradu – některé uličky v podhradí vypadaly jako Zlatá ulička na Pražském hradě. Opravdu moc se nám tu líbilo. Brandy si zchladila žáhu i cecíky v místní nádrži a pak začal ukrutný slejvák, tak se frčelo domů s krásným diplomem a dobrým pocitem, že se nám zase jednou něco, náhodou, povedlo.

Za některé fotky děkuji:
Denisce Sommerové
http://www.deniskasmecka.webnode.cz
Kláře Kuckové https://plus.google.com/photos/114071604813674814439/albums?banner=pwa&gpsrc=pwrd1#photos/114071604813674814439/albums


14.4.2012, sobota

HLOUBĚTÍNSKÉ 1/2 QUATROZKOUŠKY

Tak to už je podruhé, co se mi podařilo na Hloubětínské zkoušky dorazit mírně přiopilá. Cesta do Kyjí byla tedy poměrně dramatická obzvlášť ve chvíli, kdy se pod nám. Míru za mne zařadili policajti a drželi se nás jako klíště až na Floru. Asi si dovedete představit ty nervy, co jsem měla – obávám se, že bych byla jasná. Moje zpomalené reflexy způsobily, že jsem dorazila jen tak tak – během chvilky začínala prohlídka a zkouška MA2.

Branduška vyrazila jako torpédko, což se o paničce moc říct nedá. U houpačky jsem stála jako tydýt, Branďuli nejenže jsem nepomohla pohybem, ale ani slovíčko „slalom“ ze mě nevypadlo, takže Brandy si musela poradit sama a vzhledem k tomu, že to čtení čísel ještě nemá úplně naučené vyrazila kupředu na skočku místo do slalomu. No nic, to byl první úlet. Dalším úletem byl Branďulčin oblíbený tunel a paničky přeražení se o překážku, konec jsme ustály už poměrně důstojně.

Ve druhé zkoušce jsme se diskvalifikovaly hned na začátku, moje zpomalené reflexy nezaregistrovaly, že Branďulka vynechala překážku č. 3 a písknutí rozhodčího mě tedy dost překvapilo. U tunýlku jsme opět zaperlily – špatně zvolená ďoura a Branduška, zřejmě zpruzená z paničky výkonu, se trochu porozhlédla po okolí. No nic, naštěstí jsme se rychle vzpamatovaly a mastily dál. Panička opět zaperlila na houpačce, že bychom si měly zastavit zóničku mi totiž došlo až pořádný kus za houpačkou. No a o konci parkuru škoda mluvit – se závěrečnou, podle mě zbytečnou, motanicí před cílem jsme se už ani nezabývaly.

Hloubětínské dvojzkoušky měly přece jen jedno pozitivum – hezky jsem si pokecala se známými a objevila novou funkci u videí na mém foťáčku – pořizování fotek z videa. Panička objevila Ameriku! Odteď se tedy budete moct dočkat více foteček přímo z našeho běhu. Sice nejsou moc kvalitní, ale rozhodně jsou vtipné – jen si všimněte, kde na některých fotkách stojí panička a kampak to letí pejsek – absolutně na druhou stranu. Za natáčení videa děkuji Blance a Lence. 


 9.4.2012, pondělí

VELIKONOČNÍ BERÁNEK 2012

Na Velikonoční pondělí jsme vyrazily do nedaleké Třebíče na závody o Velikonočního beránka. Bylo to tak trochu i z toho důvodu, abychom se vyhli koledníkům, kteří v Chyšce chodí od časného rána a občas je trochu problém některé připité pány vystrnadit. Myslím, že jsme jako jediní účastníci přijeli z úplně jiné strany než všichni ostatní - navigace měla svou hlavu a vedla nás cestou necestou. Naštěstí jsme dorazili včas, místečko jsme si našli u Jitky s Aninkou, a tak se celé závody jen krafalo, jedlo - k dispozici totiž byly výborné místní koláče pro závodníky dvounohé a pro ty čtyřnohé se i hromada pamlsků našla.

Jako první nás čekalo agility - moji velkou radost z perfektního náběhu do slalomu zkazila diskvalifikace, když mi Brandy hupla jednu skočku zpět. Ale nevadilo, o kus dál bychom se stejně diskvalifikovaly, protože jsem si pořádně neohlídala houpačku (vůbec jsem nešla tak, jak jsem si toto krizové místo procházela při prohlídce) a Brandy vlítla na kladinu. Zbytek parkuru už jsme doběhly podle plánu. Zkoušku MA2 nám pokazil špatný náběh do slalomu - nějak mi tam nevyšel krok a už to bylo, pak proskočení mimo kruh - tyhle široké kruhy prostě nemáme rády, no a ve finále jsme se diskly tři překážky před koncem, kdy se Brandy rozhodla tunel pročistit nejdřív zleva, teprve pak zprava. Škoda, krizová místa jsme prošly bez obtíží a pak se diskneme na takovéhle volovině. No a jumping jsem už před startem cítila, že to nebude to pravé ořechové. Když se Brandy "zamyslela" ve slalomu, rozhodla jsem se to zabalit hned, protože vím, co pak většinou následuje - totální znechucení parkurem.

Než nám organizátoři vydaly výkonnostní průkaz, šli jsme se projít k rybníčku - Brandy opět ožila, blbla, řádila, koupala se - po falešce opět ani známky. Moc gratulujeme Jitce s Aninkou za krásná umístění a jsme moc rády, že se holky rozhodly vyrazit na kvalifikačky - pro nás jsou totiž jedničky a rozhodně jim budeme strášlivě moc fandit.

Po závodech jsme ještě v rychlosti sbalili věci na chaloupce a jeli se rozloučit s dvojčátkama. Už se chystali na koupání, takže jsme je stihli jen tak tak. Plánované promítání jsme museli posunout, ale nakonec jsme všechno perfektně zvládli a musím přiznat, že i přes závodní neúspěchy to byly báječně strávené Velikonoce, přesně podle mých představ - ani na chvilku jsme se nezastavili.

  


8.4.2012, neděle

NA NÁVŠTĚVĚ U DEENKA

Konečně došlo na dlouholeté slibování a navštívili jsme našeho Deenka i jeho kamaráda Paula, který patří rodičům, stejně jako čivavák Chico.

Původně jsme mysleli, že pojedeme na Slovensko do Bratislavy, ale Simonka k mému překvapení poslala adresu rakouskou - trochu jsem se vyděsila, ale po konzultaci s mapou jsem se zase uklidnila, protože Kittsee je coby kamenem dohodil od Bratislavy. Po našem příjezdu jsme celou rodinku našli za domem, kde zrovna sázeli stromečky - Deenek zřejmě jako vrchní vykopávač jam. Deenka si pamatujeme jako velkého vítače a za tu dobu, co jsme ho neviděli, se rozhodně nic nezměnilo. Oblízaní jsme byli od hlavy až po paty. Poté nám představil svého kamaráda Paula - 4měsíčního kříženečka knírače, kterého si před nedávnem vzali rodiče a Deen s ním tráví poměrně dost času. Brandy byla z obou kluků trošku rozpačitá, skoro bych řekla až nerudná, ale to se brzy spravilo a u Deenka doma se trochu srovnala. Když prolustrovala celý byt, sesbírala všechny Deenkovy zapomenuté dobrůtky a nechala se, stejně jako páníčkové, od Simonky nakrmit výbornými baštami (v čele se Simončiným úžasným Cheescakem - mimochodem, stále čekám na receptík), vyrazili jsme všichni na výlet na nedalekou vyhlídku na Hainburg. Počasí ten den bylo hodně bláznivé - nejhorší byla vichřice, která pro to správné užití si vyhlídky není zrovna nejlepší. Tedy spíš jen pro páníčky, pejskové vypadali naprosto spokojeně, Deenko se Brandy pokusil naučit též kopat jámy na stromky a malý Paul nám předvedl perfektní přivolání. Po vyhlídce jsme se vydali na procházku podél Dunaje - páníčkové probrali živé/mrtvé a Deenko, ten blázen, se dokonce zvládl i vykoupat. Z původní malé procházky bylo nakonec několik kilometrů, takže Paulík toho měl plné kecky, ale stále se držel Brandušky a Deenka - v ničem nechtěl zůstat pozadu. S ohledem na prcka jsme se pak vydali opět k Deenkovi domů, kde jsme pobyli už jen krátce, protože nás čekala ještě jedna návštěva. Těsně před odjezdem nám Simonky maminka ještě představila tatínkova čivaváka Chica - Brandy z něho byla unešená a vůbec jí nevadilo, že mu ostatní říkají "párek v rohlíku" - no jo pětikilová čivava je pětikilová čivava a v oblečku tak opravdu vypadala.

Cestou za Deenkem jsme si totiž všimli odbočky na Břeclav, kde Dadka trávila Velikonoce u Martina a Andrejky. Slovo dalo slovo a my se rozhodli jim udělat malou přepadovku. Neměli jsme adresu nic, přes mobil se podařilo vylustrovat pár břeclavských adres podle živnosti Andrey, ale ani na jedné jsme nebyli moc úspěšní. Páníček už začal být hodně nervózní, a tak jsme pod úplně pitomou záminkou "nenápadně" volali Martina, jakouže to má adresu. I s přesnou adresou nám dalo dost velkou práci na obřím sídlišti najít ten správný dům. U zvonku jsme se ohlásili jako PPL - kupodivu nám to zblajzli i s navijákem a po otevření bytu všichni jen zírali, kdeže jsme se tam vzali. Holky zrovna dodělaly výborné bramboráky. Mňam! Pak se kecalo, kecalo a kecalo, čas strašně letěl a nás ještě čekala dlouhá cesta na chaloupku, kde na nás čekali rodičové. Pozvání k přespání v Břeclavi jsme museli odmítnout, protože nás druhý den čekali závody v Třebíči. Do chaloupky jsme dorazili někdy po půlnoci.

Tímto všem děkujeme za báječnou baštu a Simonce s Matkem, Deenkem a Paulem za úžasné dárečky, které jsme dostali a hlavně milé přijetí. Moc rádi jsme je všechny viděli a musím říct, že Deenek je prostě k sežrání. Doufám, že se k Vám příště dostaneme dřív než za tři roky. 

 

 


7.4.2012, sobota

PŘEDVELIKONOČNÍ MINIČOUDCI A ZÁCHRANA SÝKORKY MODŘINKY

   

Na chaloupku jsme dorazili v pátek dopoledne i s páníčkem. Náš původní plán - sestavit dvojčátkům pískoviště moc nevyšel, protože jen pršelo a pršelo. Po báječném obědě za námi přijeli i prckové - jeden normální a druhý puntíkatý. Kubíček se už totiž nějaký čas trápí s neštovicemi, které Daník ne a ne chytit - chudák mamina, jestli i on nedostane neštovice, co nejdřív, tak s nimi zkejsne skoro měsíc doma. Kluci od nás dostali nové parádní svetříky (aby je beránek nepokakal) - Kubíček nám v novém svetříku hned zapózoval a pak začali řádit, jak je jejich dobrým zvykem. Dokonce i tetička je na vozíku povozila i vyklopila - ještě štěstí, že dvojčátka jsou nezničitelní a každému vyklopení se jen řehtali. S babičkou zase proběhla hodinka výtvarné výchovy - pozorně pozorovali, co to tam ta babička čárá, ale zřejmě s jejím výkonem nebyli moc spokojení, protože hned jak to šlo, jí všechno samozřejmě přečmárali. V podvečer, když nastal jejich čas, jsme se vydali zase na oplátku my k nim na návštěvu - pomohli jsme kluky nakrmit, vykoupat a uložit. Pak už nás i s rodiči čekala hra Český film, ve kterém samozřejmě excelovala panička.

Zpátky do chaloupky jsme dorazili někdy kolem půlnoci. U vjezdové brány nám s maminou něco proběhlo mezi nohama - byla to maličkata sýkorka modřinka, které se nedařilo vzlétnout a pořád padala ke straně. Brandy se jí snažila pomoct, co to šlo, ale nic. Vzhledem k tomu, že nám ve střeše sídlí kuna a její noční výlety vedou právě přes místa, kde byla sýkorka, rozhodli jsme se ji vzít domů. Doma se nám ji podařilo nakrmit uvařeným vajíčkem (ještěže díky velikonocům bylo dostatek uvařených vajec), dali jsme jí napít z kapátka, prohlédli jí nožičky a křidélka, ale žádné zranění jsme neobjevili. Uložili jsme ji tedy do košíčku i s vodou hadříkem přes košík a zjišťovali kontakty na ptačí záchranné stanice v okolí, abychom ji tam ráno, cestou za Deenkem, odvezli. Naštěstí to nebylo vůbec třeba, protože ráno, když jsme vstali, milá modřinka už seděla na okně, smutně koukala ven. Jak jsme se přiblížili prolétla se po pokoji (Brandušce provokativně kolem čumáčku) - prostě vypadala naprosto spokojeně, odpočatě. Rozhodli jsme se ji tedy vypustit mezi její ptačí kamarády, kteří ji okamžitě přijali mezi sebe. Cestou v autě jsem zrušila i SOS volání Verče Holáňové (od našeho vnoučka Beebulky), známé to přírodní zachránkyni všeho živého. Měla velkou radost, stejně jako my, že to tak dobře dopadlo.

 

 


31.3.2012, sobota

O BUDĚJOVICKOU TLAPKU

    

Máme za sebou závody, spíš výlet, do Českých Budějovic. Hrozně jsem se sem těšila do mých zamilovaných Budějek a navíc na skvělou paní rozhodční Slávku Podmolovou, ale náladu mi trochu kazily předpovědi počasí a asi nejvíc ranní vstávání, protože Budějice jsou přece jen trošku z ruky a navíc, když jedu přes berounské vesničky, kde jsem vyzvedávala Martinu s Borginkou, znamenalo to vstávat ve 4:45 hod, což je pro mne smrtelná doba. Kupodivu jsem bez problému vstala (záhada je, že na závody se mi vstává celkem dobře, ale do práce to nejde ani trochu), podala zprávu Martině, že vyrážím (ta tedy přišla těsně před mým příjezdem) a vyrazila směr Řitka, Řevnice, Skuhrov až do Hatí (cestou/necestou hlubokými lesy a serpentinami, kde na mě každou chvíli vykouklo z lesa nějaké zvírátko). Holky už čekaly, takže jen naskočily a frčelo se do Budějic. Počasí nic moc, ale podle zpráv z ostatních koutů republiky tu bylo vlastně docela parádně.

Jako první jsme nastoupily na jumping I. – totální fiasko, odporný běh a nejvíc mě mrzí, že Brandy předčasně odstartovala a já se jí nechala strhnout, od té chvíle bylo všechno špatně. Ještě teď bych si nejraději nafackovala za ten předčasný start – na trénincích s tím stále bojuju a pak takhle snadno podlehnu. Branduška byla rozjívená, já z předčasného startu vykolejená, a tak mi ta moje lumpice místo na skočku hupla do tunelu (ani nemluvím o skákání po mně apod.). Tahle skočka byla pro nás nějaká zakletá, protože jsme jí nedaly ani na druhý pokus (Branďulce jsem moc utekla). Zklamal mě i náběh do slalomu, který jsme musely opravovat a pak jsme to prostě zabalily. Ale Brandy si ten běh myslím moc užila.

Po dlouhé přestávce jsme v odpoledních hodinách nastoupily na zkoušku MA2 – dala jsem si velký pozor na předčasný start, Brandy jsem na startu trochu napínala a tentokrát nezklamala – vydržela. I když jsme se diskvalifikovaly (opět v tunelu – místo pravé ďoury, šla do levé), tak jsem z toho běhu měla hezký pocit. Branduška byla rychlá, krásně reagovala a díky disku jsme si mohly opravit i zónovku, na kterou sice šlápla, ale nezastavila.

Pak nás čekalo opět dlouhé čekání, já mezitím poposunula návštěvu, kterou jsme měli naplánovanou na 20. hodinu, ale když se dlouho nic nedělo (budějovické holky prominou, ale měly hroznou smůlu - nějak se jim nedařilo zkoordinovat pomocníky, tiskárnu, padající překážky, létající tunely, startovku atd. atd.) a stále se ještě nezačal běhat druhý jumping, slovo dalo slovo a s Martinou jsme to zabalily, sebraly jsme výkoňáky, já rychle skočila pro obřího langoše a vyrazily domů. Tentokrát se k nám přidala ještě Kája s Roxy. V té době začínali teprve běhat veteráni a podle mého odhadu se doběhalo tak kolem půl osmé večer. Cestou jsme s holkami semlely všechno možné, a protože jsem opět o kus posunula návštěvu, měly jsme i čas, aby nám Martina s Borginkou předvedla pasení na ovečkách, kde trénuje. Branďulku jsem nechala v autě – asi těžko by pochopila, cože to to pasení je – jistě by pak chtěla pomoc Borgince ovšem po teriérsku, což by ovečky asi nevydýchaly. Byla jsem ohromená a Martinu pak zahltila hromadou dotazů, protože jsem pasení viděla poprvé naživo.

S Kájou a Roxy jsme do Prahy dorazily po osmé večer – totálně mrtvé, protože cestou jsme zažily vichřici, průtrž mračen i několik sněhových vánic (poslední dokonce už v Praze). Mně už čekala jen návštěva, u které se mi oči klížily. Možná si někdo řekne, že to byl pěkny daleký výlet úplně na nic, ale kdepak – na výstavě jsme dokoupily hromadu sušených a uzených oušek, ze kterých bude mít Branďolita ještě hóóódně dlouho radost.

No a pro příště dám určitě i dřív vědět Danče a Archiemu sr. (tatínkovi našeho A vrhu), že jedeme do Budějovic – dala jsem vědět až během závodů, že tu jsme a setkání s Archiem bohužel neklaplo (mojí vinou). Příště se ale polepším, protože bysme všechny „Krtky“ moc rádi viděli. Jo a příště budu mít i pořádně nabitý telefon!


22.3-2012, čtvrtek

3. NAROZENINY VRHU A

     

Neuvěřitelné jak ten čas letí.  Dnešního dne totiž slaví náš vrh A už 3. narozeniny. Přejeme všem všechno nejlepší a pevně věříme, že pro Vás Vaši skvělí páníčkové nachystali pořádně bujarou narozeninovou oslavu s pořádným třípatrovým dortíkem. Těšíme se na Vaše fotečky z oslav a doufejme, že i letos se nám podaří sejít se v hojném počtu na dalším rodinném srazíku a dodatečně tak s Vámi oslavíme Vaše narozky.

Velikánskou pusu na čumáček posílá mamuška Branduška a její dvounohá smečka! kiss 

U příležitosti oslavy třetích narozenin našich štěňátek z vrhu A jsme doplnili i aktuální fotografie u vrhu A a děkujeme páníčkům za poskytnutí nejaktuálnějších fotografií.


11.3.2012, neděle

HOPSÁNÍ U DĚDY MRÁZE

 

Je za námi další úspěšný závod. Tentokrát jsme vyrazily do Hradištka u Sadské na Hopsání u dědy Mráze. Ráno jsem moc nevěděla, jak se Brandy bude tvářit na parkur - tahala jsem ji z postele a ještě ji postihly nějaké střevní potíže. Když jsme dorazily tak při registraci jsme zaslechla jméno našeho Archieho, který sem přijel na neoficiální závody. Přijely jsme tedy tak akorát. Bohužel si Peťka na startu nebyla jistá, zda už může vystartovat, protože neslyšela píšťalku. Archounek to dilema vyřešil za ni - odstartoval, zahučel do tunelu a diskvalifikoval se. Musel tedy znovu na start a vyrazilo se na jumpingový parkur tentokrát podle přání paničky - běh to byl přímo ďábelský a škoda té počáteční diskvalifikace, protože až na pár shozených latěk běželi krásně. Poté organizátoři vyhlásili, že další běh pro začátečníky bude až kolem půl páté večer. Archouni tedy počkali na náš první jumpingový běh, který nám i natočili a jeli domů odpočívat.

Ze mne mezitím spadla nervozita z toho, jak bude Branďule běhat, protože před parkurem začala být celkem dost nabuzená. Jumping jsme nakonec zaběhly téměř bez zaváhání (škoda jen malé časové ztráty mezi tunelem a kruhem) a mně se ani nechtělo věřit, že jsme už v cíli. V cíli se ke mně vrhla Jana, že jsme běžely krásně a ještě nás v takové formě neviděla. Byla jsem překvapená i ve výsledcích, protože jsme se umístily na 2. místě s postupovou rychlostí 4,55 s, takový krásný výsledek už ani nepamatuju. Zkoušku jsme zaběhly opět bez problému a opět na 2. místě. Jako poslední nás čekalo agility - Branduška se diskla hned na začátku - ani podle videa si nejsem vědoma žádné chyby, pro Branďulku je prostě áčko lákavější než slalom. Byla to škoda, z běhu jsem i před diskvalifikaci měla moc dobrý pocit, aspoň jsme si tu potrénovaly zónovky. Pak už jen zbývalo čekat na vyhlášení a našeho Archounka, protože jsem ho moc chtěla vidět i v běhu agility.

Archounek s páníčky dorazil kolem půl páté, přesně jak bylo plánováno. Mně s sebou dokonce přivezli svačinku. Děkuji! Zanedlouho se šlo běhat. Archie měl tentokrát perfektní odložení, opět běžel jako drak, ale bohužel měl dvě odmítačky před tunelem a za tunelem. Škoděnka - čas by měl suverénně nejlepší s jednou shozenou laťkou. Odmítačky ho bohužel posunuly až na 4. místo. Ale snad páníčkové ani Archie nejsou moc zklamaní a brzy zase vyrazí na parkur. Myslím, že všichni medíci by se už teď měli začít klepat až začne tenhle náš fešák závodit.

Kromě závodění jsme tu báječná pokecali s Janou, Vendulou i Mírou - všechny jsem po dlouhé odmlce ráda viděla. Janě a Radovi děkuji za videa a fotky a Janě ještě navíc za pozvání na chaloupku a zároveň omluvu, že jsem jí dala košem - příště určitě dorazím - a Pepa se kvůli tomu nemusí ani koupat laugh


Leden a únor 2012

INTENZIVKY U JITKY LEBEDOVÉ

agi-intenzivka-01-02-2012-003 agi-intenzivka-01-02-2012-002 agi-intenzivka-01-02-2012-001 agi-intenzivka-01-02-2012-005 agi-intenzivka-01-02-2012-004

Skvělé kamarádce a trenérce Jitce Lebedové, která se věnuje výcviku vodicích a asistenčních psů, se podařilo sehnat parádní prostor pro pořádání intenzivek a tréninků ve vytápěné tenisové hale na Pohořelci. No a protože nám žádný trénink rozhodně neuškodí, přihlásily jsme se na lednovou i únorovou intenzivku. Byla jsem zvědavá na nový povrch – antuku. První běh Brandy trošku klouzala, ale protože to je moje holka šikovná, rychle se novému povrchu přizpůsobila a běhala jako drak. Sešla se tu výborná parta lidiček, pěkně jsme si zatrénovaly, panička občas dostala od Jitky za uši, ale v neděli jsme odjížděly náramně spokojené a unavené. Pokud by měl někdo zájem o další Jitčiny tréninky nebo intenzivky, koukněte na její stránky zde. Na únorovou intenzivku se s námi vydal i náš Archie. Tak trochu jsme si fešáčka vyzkoušely, jak zvládne agility a maminu háravku. Archie nezklamal moje očekávání – parkur byl rozhodně zajímavější než Brandy. Báječně si poradil i s povrchem – antukou. To se bude náramně hodit na závodech, protože tam se háravkám nevyhne. Archie byl moc šikovný – dělá velikánské pokroky, stejně jako panička. Zbývá sice doladit pár maličkosti, a to hlavně shazování překážek, ale to jistě zvládne na jedničku a brzy se stane postrachem všech parkurů i rozhodčích. Další intenzivka nás čeká v březnu, opět společně s Archounkem.


4.-11.2.2012

ZIMNÍ DOVOLENÁ KUNČICE

I letos jsme vyrazili na báječnou zimní dovolenou do Jeseníků ve složení Markéta a pudlíci Flip a Robin, Jana s Pepou a kníračka Nettynka, Verča s Tomášem a holčičkami Agátkou a Nikolkou. Tentokrát jsme byli ubytovaní v chaloupce U Lípy v Kunčicích, nedaleko místních sjezdovek. Mrzlo až praštělo, sněhu bylo tolik, že se občas i pejskové ztráceli, Nettynka hárala a kolem se ometala hromada místních voříšků, kteří čekali na příležitost... heart Flipíka s Robinem nechávala háravka docela chladnými, zato Branďule byla z Nettynky úplně paf. surprise Jak u ní bývá zvykem, netrvalo dlouho a Brandy v den odjezdu začala hárat (o 1,5 měsíce dříve než jsem očekávala!!!). Málem mě klepla pepka, protože veškeré naše plány jsou tím pádem ohroženy frown. Ale to se nedá nic dělat. No ale co se všechno během naší vytoužené, odpočinkové dovolené dělo. I přes kruté mrazy jsme se nenechali odradit a každý den jsme trávili minimálně tak dvě hodinky na sjezdovce (někdy to v tom mrazu opravdu nešlo déle), zatímco Pepa udržoval oheň v chalupě a musel se velmi intenzivně věnovat naší závislačce Branďulce, která když mu neseděla na klíně, vyhlížela nás z okna smiley. Po každé lyžovačce a pořádně dávce oběda se vyráželo na krátký výlet s pejsky. Výletíky byly opravdu kratší, žádné adrenalinové, noční výšlapy se tedy tentokrát nekonaly - v té zimě nebyla ani moc chuť a navíc Flipík byl po operaci s tlapičkou, takže se musel šetřit. Večer nás čekaly obvyklé žrací orgie (na nějakou dietku se v tomto složení musí zapomenout sad). Za jediný větší výlet se dá počítat návštěva cukrárny v Branné, kde se přímo vyrábí místní specialita plněné trubičky (já bych to tedy nazvala spíš kremrolí) a poté obhlídnutí sjezdovek na Ramzové. S páníčkem jsme si jedno odpoledne vyrazili omrknout místní staré chaloupky a roubenky a s Markétou jsme si jeden den dali takový malý kunčický okruh, na kterém se nám podařilo sejít z cestu a vzhledem k množství sněhu se jako nejpřijatelnější návrat na cestu jevilo lézt po čtyřech,  Nikolka vedle nás válela sudy a do toho kolem nás poskakovali tři praštění sněhuláci rozradostnění jaká je s námi švanda laugh. Myslím, že místní docela zírali, když viděli tuto skupinku  valit se dolů ze svahu. cool Také se nám během týdne podařilo vyhlédnout novou chaloupku pro příští rok. Stávající roubenka bude totiž od letošního léta rozšířena a obáváme se, že 18 lidí a pejsků bychom už dohromady nedali, navíc už to je velká banda lidí, kterou by bylo těžko zorganizovat. Poslední den se nám tedy podařilo zařídit a předplatit si ubytování v kouzelné Roubence pod vlekem - opravdu pár kroků od vleku, kam si příští rok s sebou povezeme i posilu - mojí sestřičku s dvojčátky Čoudíky. To bude panečku veselo! Agátka s Nikolkou budou mít parádní zpestření. Nikolka vloni v Kunčicích zahájila svou lyžařskou kariéru a letos už místní svahy i vleky brázdila jako velký profík. yes Agátka se se sněhem a zimou zrovna dvakrát nekamarádí, ale myslím, že příští rok ji bude už také čekat premiéra na lyžích, uvidíme. Čoudíčci si budou muset ještě počkat. V letošním roce byl asi největším zážitkem závěrečný gurmánský večer. Ve čtvrtek jsme vyslali Janu se všemi mužskými na nákup a oni se vrátili s 10 čerstvými pstroužky, které jsme vykuchali, naložili a v pátek na máslíčku v kachlové troubě pěkně opekli. Každý přiložil ruku k dílu, každý měl svoji funkci a nakonec se olizovali až za ušima nejen páníčkové, ale i pejskové. Doufejme, že se z této rozlučkové večeře stane tradice. cheeky Uvidíme příští rok - sice nám budou chybět kachlová kamna, ale pokud jde o jídlo, my si určitě nějak poradíme. Takže zase za rok nashledanou v Kunčicích! laugh


28.-29.1.2012

JAHODOVÁ NONSTOP PARTY

Tento víkend se nám konečně podařilo vyrazit na kladenské závody (osud nám dosud nepřál a vždycky jsme svoji účast musely na poslední chvíli zrušit). Po přivítání se a podrbání se všemi známými, jsem s Branduškou nastoupila na Tomíkův poměrně náročný jumping, který se nám moc nepovedl. Nějak se nám nepodařilo navázat spojení před během, takže první disk proběhl hned na třetí překážce. Musím uznat, že Brandy si parkur už dlouho takhle neužila - prostě veselá, vysmátá laugh teriérka na parkuru. Druhý běh, zkouška MA2, měl o něco lepší průběh, diskly jsme se na očekávaném místě - velká vysílačka do tunelu pod kladinou. sad Předpokládala jsem, že podobně dopadne i poslední parkur, tedy agility, opět od Tomíka. Vzhledem k tomu, že ten den to byl nejtěžší parkur ze všech, přišly jsme na start absolutně bez ambicí. O to větší bylo mé překvapení, když jsme se dostaly do cíle a mně docvaklo, že jsme parkurem prošly zřejmě čistě. winkBranduška sice stále vesele hopkala,  ale krásně reagovala. Zatrnulo mi jen trochu před slalomem, kdy se vypravila podívat na pomocníky, ale co, aspoň jsme si  udělaly lepší náběh do slalomu. Vzhledem k tomu, že nejsem zvyklá chodit se dívat na výsledky, tak jsem nevěřila vlastním uším, když mi bylo sděleno, že jsme skončily na 2. místě a postupujeme do nedělního finále. surprise Upřímně přiznávám, že jsme původně jely jen na sobotu a na neděli byl naplánovaný odpočinek. Jenže takováhle výzva - finále agility na Kladně, to jsme si přece nemohly nechat ujít, takže v neděli ráno se opět frčelo na Kladno. Podle mě ten den nebyl pánbůh doma anebo zapomněl dohlížet na kladenskou halu, protože to, co se ten den dělo, nemělo obdoby. Jako první byl hezký, běhavý jumping Sašo Novaka. Opět jsme se nevyhly velkému oblouku před koncem a Brandulčinu zaškobrtnutí za kruhem, ale naštěstí jsme to hravě ustály a potvrdily naši účast ve finále 3. místem.  Poté se běželo obávané finále agility, parkur jsem prošla s úsměvem a tipovala si místa, kde se asi tak diskneme - horkých favoritů bylo hned několik. smiley Jenže moje zlatá Branďulka běhala jako bůh a i když jí panička trošku zkomplikovala náběh na dvoják a trochu zdramatizovala čtvrtou překážku, doběhly jsme opět čistě a umístily se na krásném 3. místě. Jako poslední nás čekala zkouška MA2. Světe div se, ale i tento běh jsme doběhly, a to jen s jednou shozenou laťkou na 2. místě. Naše nástupy na stupně vítězů jsme si užívaly o to víc, že tam s námi staly jedni z našich nejlepších kamarádů a skvělých závodníků jako Péťa Hamšíková, Lenka Šrailová, Anežka Reimarová a hlavně Eva Macková (ta byla ze svých výkonů vykulená podobně jako my z těch našich) surprise. Děkujeme tedy kladenským Jahodám za parádní závody, rozhodčím Tomíku Glabazňovi a Sašu Novakovi za krásné parkury a v neposlední řadě i Lence Šindlerové za nedělní videa. kiss


15.1.2012, neděle

 SETKÁNÍ S AIMY A ABI VE SKANZENU V ROŽNOVĚ POD RADHOŠTĚM

No a když už jsme na návštěvě moravského příbuzenstva, nesmíme nikdy opomenout ani naši rodinu havířovskou. I když jsme dali vědět, že přijedeme, na poslední chvíli, Aiminkovci si na nás zvládli také udělat čas. Slovo dalo slovo a v neděli (opět po vydatné snídani) jsme se potkali v Rožnově pod Radhoštěm u skanzenu (Valašské muzeum v přírodě) a tentokrát se nám podařilo na výlet vytáhnout i Dadku s Martinem a Pavla s Lenkou. Prohlídku jsme začali Valašskou dědinou - u vstupu jsme moc nechápali proč musí být pejskové na vodítku a ještě s náhubkem obzvlášť, když jsme ten den byli zřejmě jediní návštěvníci. Leč brzy jsme pochopili pročpak to, a to když se z jedné kouzelné chaloupky začaly ozývat  a následně i venku producírovat (provokativně před třemi teriéry) husy, slípky apod. Všechny holčičky z toho byly úplně paf a nejvíc  je asi zaujala králíkárna (z těch je Brandušátko vždy hotová, ale jak začnou dupat, tak je zbobkovaná až za ušima smiley). Nakoukli jsme i do chlívku na kozlíka, oslíka a kravičky (ty zrovna přátelsky nevypadaly). Domácí zvířátka nebyla jediná, která jsme tu potkali - v lesíku na kopci nás překvapila i srnka, kterou holky neomylně svými čumáčky zachytily, ale všechny byly vzorně ovladatelné. Poté jsme, po pár rozepřích s panem "Vyšilem", pokračovali na prohlídku Dřevěného městečka. Tady už se pár návštěvníků našlo, jenže nám všem byla už tak strašná zima, že jsme jí jen prolétli letem světem, ale přece jen jsme využili i některých prohlídek interiérů. Nejvíc se nám líbil Valašský Slavín a kopie kostela Sv. Anny z Větřkovic se zvláštním modrým stropem. Holčičky musely vždy návštěvu interiéru přetrpět venku za asistence některého z hlídačů, kterého jsme pak rozmotávali ze tří vodítek. smiley No a jak už jsem psala, zmrzlí jsme byli pekelně, takže  se ani na Pustevny, kde zrovna probíhala výstava ledových soch, nedostalo. Příště se sem musíme vypravit za lepšího počasí a hlavně až bude otevřená i Mlýnská dolina. Abysme se trošku zahřáli, popojeli jsme všichni na báječný oběd do Valašského šenku Zavadilka, kde jsme naše setkání zakončili báječnou večeří, zatímco všechny tři holčičky po pořádném výletu a všelijakých honičkách pěkně chrupkaly. Ty dvě staré kozy - Brandy a Aimy - samozřejmě na lavici devil, zatímco ještě neotrkané a skromné mláďátko Abinka pěkně na zemi pod stolem angel Před odjezdem jsme od Libora opět vyfasovali nějaké dobroty na cestu frčeli zpátky do Lipníka s tím, že tu jen nadělíme poslední dárky, které u nás zapomněl Ježíšek, pozdravíme Pepu s Tomášem a Denisou a pojedeme domů v rozumném čase. Jenže to bysme nebyli my  - domů do Prahy jsme přijeli ve dvě hodiny ráno, sice unavení, ale náramně spokojení.


14.1.2012, sobota

BRANĎULČINI NOVÍ MORAVŠTÍ KAMARÁDI - ŽOFKA, FREDIE A KOČIČKY

Protože v poslední době nějak zanedbáváme páníčkovo moravské příbuzenstvo, vyrazili jsme na víkend společně s páníčkem a Jakubem do Lipníku nad Bečvou. Hned po příjezdu k Dadce jsem začala tušit, že jde do tuhého - na nějaké diety (moje i Branďáskovy) se na Moravě nedá ani pomyslet. Ještě jsme neměli ani vybalené auto a Brandy už spořádala asi tři jícny, žebrala o další. Já jsem se zpočátku zlobila, ale poté, co jsem do sebe nahrnula báječnou tlačenku, několik dortíčků a chlebíčky, bylo vše odpuštěno. Druhý den se odvíjel v podobném duchu, jen Brandy od Dadky dostala trošku vynadáno, že je trubka a příště má vstát dřív než panička a ona jí připraví "švédský stůl". laugh Neumím si moc představit, jak by takový  správný psí švédský stůl měl vypadat, protože to, co pak Brandy stihla spořádat skoro tak vypadalo. Po vydatné snídani jsme se vydali k Pavlovi a klukům a odsud mazali na sváteční oběd k Lence. Tady měla pro změnu švédský stůl panička - na stole totiž přistálo několik chodů, a to jak pro masožravce, tak pro kluky vegetariány. U Lenky se Brandy seznámila s novými kamarády - kříženkou Žofinkou (taková malá, krásná lištička podšitá), několika kočkami a hlavně s fretkou Fredie. Když Lenka řekla, že ji vyndá z klece, nenapadlo mne, že ji dá na zem v přítomnosti teriéra. Trošku jsem tedy znervózněla, ale Brandy byla báječná. Fredie se jí strašně líbila, na chvílku ji nespustila z očí a dokonce si s ní chtěla hrát. Musím přiznat, že by dost otravná, až se divím, že ji freťule nedala za uši (tedy nějaký pokus byl, ale to Brandušku rozdovádělo ještě víc devil). Brandy těžce nesla, když její novou kámošku zase uklidili do klece - seděla pod ní nehnutě, s jazykem až na vestě na ni zírala. Už jsem se skoro bála, že s námi nepůjde ani na vycházku na Lukovec. Obě holky vyfasovaly oblečky, protože venku byla pořádná čina a vyrazilo se na výlet. Holky si náramně rozuměly i venku - vymýšlely lotroviny, o klacík se praly, no prostě byly báječné. Po návratu do Lipníka Brandy opět čekala velikánská porce dobrot. Nechápu, že já s sebou na Moravu pořád tahám granulky -  takovou zbytečnost! cheeky


7.1.2012, sobota

POSILVESTROVSKÉ SKOTAČENÍ O SNĚHOVOU VLOČKU

Jako každý rok i tentokrát jsme vyrazili na krásné závody do Loun. Poprvé to bylo jen na sobotu - druhý den nás totiž čekala návštěva hrobky pana prezidenta Václava Havla a setkání s naším Archiem (foťák jako obvykle zapomenut). Protože přejímka probíhala od brzkého rána a v poslední době máme čím dál větší problém s ranním vstáváním, nařídila jsem hned několik budíků, které jsem rozmístila na různých místech v ložnici. smiley To jsem totiž ještě netušila jaké překvapení mne v noci čeká. Kolem půl třetí ráno dorazil nejmenovaný, společensky unavený, kamarád, kterého nebylo možné dostat ani do postele ani ho odeslat domů (bůhví, kde by skončildevil). Jedinou šancí tedy bylo vyrazit na přejímku dřív, cestou nabrat Lebedu a milého kamaráda cestou vyložit doma. I s tímto neplánovaným zdržením jsme dorazili včas. Páníček, vybavený spacákem, strávil celé dopoledne spící v autě. Bohužel tak neviděl naši skoro perfektní zkoušku, kde Brandy vypadla na poslední tyčce ze slalomu. Protože si nechceme kazit slalom, opravovaly jsme ho od začátku a tím ztratily hodně času a posunuly se až na 3. místo. smiley V agility závodě mne Brandy překvapila hned na začátku. Sice je to bývalá vyhlášená tunelářka, ale od té doby, co pilujeme zónovky, tak má raději kladinu a áčko. Proto mne překvapilo, když zahučela do tunelu místo na kladinu. Celý běh byl potom trošku zmatečný. Diskly bychom se stejně. I tak jsem ale z běhu měla radost, protože jsme celkem bez úhony prošly místa, kterých jsem se bála. Za jumping si sypu popel na hlavu ještě teď. crying Tentokrát jsem na začátku zazmatkovala já a zapomněla trasu. indecision Branduška se zřejmě během zimy naučila číst čísla, ale neřekla mi o tom. Prostě - Brandy šla správně, zatímco já si popletla tunely vedle sebe a v domnění, že jsme disklé, jsem se ji snažila nacpat do druhého tunelu - což se mi ve finále povedlo a tím pádem jsme se tedy opravdu diskly. sad Ve chvíli, kdy Brandy strčila hlavu do tunelu, všechno mi došlo. Zbytek parkuru jsme dokončily bez chybičky (s mým jedním zaváháním opět u inkriminovaného tunelu - asi byl nějaký zakletý). Strašně mne tenhle běh mrzí, protože Brandy byla skvělá, rychlá, pohotová a nebýt mého zmatkování zaběhly bysme čistý běh a čekalo by nás nejhůře 2. místo. Možná to bylo způsobeno únavou z nočního nevyspání anebo že bych byla blondýna?! Začínám uvažovat o založení nové složky ÚBBNP (úplně blbá blondýna na parkuru)! wink I tak jsme si všichni závody užili - poprvé jsme viděli závodit Míru s Chanem a Tomáše s jeho princezničkou, no a Janu  s Nettynkou jsme také dlouho neviděli. O zábavu tedy rozhodně nouze nebyla. 


6.1.2012, pátek

MALÉ PRACOVNÍ ZPESTŘENÍ - CHICO NA NÁVŠTĚVĚ

 

Tento pátek nás při pozdním příchodu do práce (v novém roce nic překvapivého no) uvítala moc milá návštěva - žádný klient, ale Brandušky kámoš Chico, kterého ten den vzal pan šéf do práce. Oba měli velkou radost, že se po delší době vidí, a tak bylo v kanceláři poměrně rušno. Psiska řádili jak černá ruka, jen si to Chico trošku pokazil, když na něho přišly milovnické choutky. Nějak se mi nedaři mu už léta vysvětlit, že by se po nevěstě měl poohlédnout někde jinde, ale myslím, že mu to Brandy poměrně decentně sama vysvětlila. wink Škoda, že takhle milé návštěvy do kanceláře nechodí častěji.


29.12.2011 - 1.1.2012

SILVESTR 2011 - ČESKOSASKÉ ŠVÝCARSKO

Tak jako každý rok i letos jsme se rozhodli zmizet před Silvestrem z Prahy. Většinou si vybíráme nějakou chaloupku o samotě anebo malinkatou vesničku. To jsem dodržela i letos, ale bohužel jsem si neuvědomila, že Českosaské Švýcarsko bude plné rozjuchaných Němců a ti budou řádit jak utržení ze řetězu. angry Ale pěkně popořádku. Pro letošek padl výběr na slibně vypadající ubytování v Doubických chalupách. Společnost nám opět tradičně dělala Kůželkovic rodina. Radek, jakožto nadšený keškař, nemohl cestou minout kešku werigo (či jak se to jmenuje) v České Lípě. Byla jsem hrozně zvědavá, ale poté, co Kůža  v českolipském parku pobíhal jako pako mezi jednotlivými virtuálními Bohy, nadšení nás přešlo a jen jsme trpělivě vyčkávali. Finální kešku nakonec objevila Branduška - no jo, ten její čumáček nikdy nezklame. Pak už se frčelo do chaloupky, kde jsme se po malých nejasnostech nakonec ubytovali a začali plánovat výlet na další den. Kůža stále strašil s keškami, ale jeho návrhy neprošly, protože Pravčická brána byl od začátku můj jasný výletní cíl. Hned druhý den, jakmile se páníček do růžova vyspinkal, jsme vyrazili od Tří pramenů na Pravčickou bránu. Cestou jsme se dočkali i slibované sněhované nadílky, která se stupňovala až nás kousek před Pravčickou bránou zastihla pořádná sněhová vánice. To ale vůbec nevadilo, protože Pravčická brána a Sokolí hnízdo se ani ve sněhové vánici neschová. Byla nám ale upřena krásná vyhlídka do kraje. sad Poté, co jsme se dostatečně pokochali, napojili a nakrmili, oddělili jsme se od Kůželek a delší, ale hezčí cestou, jsme se vydali krásnou, vyhlídkovou cestou na Mezní louku. Mezitím přestalo chumelit, takže cesta pěkně odsejpala a u auta jsme byli téměř stejně jako naši spoluvýletníci. Brandy statečně šlapala, dokonce i roupy měla, a to i přesto, že v místních lesích zřejmě probíhal nějaký hon (bože, jak já ty myslivce nemám ráda...). Poté jsme vyrazili, s krátkou zastávkou v hřenském Hudy sportu, na večeři do vyhlášené restaurace v Doubici Stará Hospoda. Ač tahle hospůdka dostala dvě hvězdičky od mého oblíbence Zdeňka Pohlreicha, tak já jsem byla z jídla hodně zklamaná, personál se ovšem hodně snažil a kromě zpestření několika výpadky proudu Kristinka při odchodu dokonce dostala Kinder vajíčko (to mělo mimořádný úspěch, protože zrovna den předtím jsem vyprávěla vtip "Co je pro kanibala těhotná ženská - něco jako pro nás Kinder vajíčko"). Večer v chaloupce jsme si zpestřili společenskými hrami, při kterých vládla pořádná bojová nálada smiley a naplánoval se další výletík - tentokrát k velké radosti pana Kůžela na hned několik kešek u rozhledny Tanečnice. Cesta na Tanečnici byla o něco napínavější, protože Tomášovský les byl plný srnek, zajíců a bůhví čeho všeho ještě, takže jsem celou cestu musela mít oči na šťopkách kvůli Branďolitě. Naštěstí jí žádná srnka neučarovala a zdárně jsme se dostali až k rozhledně. Tentokrát nám počasí celkem přálo a z rozhledny se nám naskytl krásný pohled na celé České i Saské Švýcarsko. Cestou k autu jsme si ještě neodpustili jednu kešku u Smírčího kříže - lovkyně Brandy opět nezklamala a našla ji levou zadní a pak následovala pozdní oběd v hospůdce Vlčárna. Tahle hospůdka, co se jídla týče, tak tohle bylo rozhodně jiné kafe proti předešlému dni (škoda jen, že jim to trochu kazila obsluha). I tady došlo k malému zpestření, když k našemu zděšení před hospůdkou vyskákalo několik policajtů ze zásahovky -  naštěstí se šli jen najíst. angelVšichni byli unešení z Brandušky, ale Kristinka jim pěkně od plice pěkně řekla, co si o nich myslí - "ty kecko". laugh Do chaloupky jsme dorazili sice s plnými pupky, ale Silvestr je Silvestr a tak se začaly chystat chlebíčky, česnečka a čočka na druhý den. I tentokrát došlo na napínavé společenské hry (bojová nálada se stupňovala) a na půlnoc jsme málem zapomněli. Rachot tu byl pořádný, ale Kristinka ani to nevzbudilo, s Branduškou to bylo horší. Ani mne tedy nepřekvapilo, když kolem půl druhé zavelela na venčení a ona se schovala u Martinky, s hlavou schovanou a dělala, že tam vůbec není. Nakonec se jí na malou procházku podařilo ukecat a světe div se dokonce se i vyvenčila - to považuji za životní úspěch. V neděli, po prohlídce Doubice, nás čekalo už jen balení, Brandy se rozloučila se svým německým bíglím kamarádem heart  a jeli jsme na poslední výletíky. Jako první, samozřejmě keška, u chřibského akvaduktu (nebýt kešky, zůstal by nám utajen). Vzhledem k tomu, že mám speciální talent na vybírání pekelných výletů, ani mne nepřekvapila cesta k Dolskému mlýnu. Klesali jsme mezi skalami po rozpadlých kamenných schůdcích a s každým krokem jsme se děsili cesty zpět. Ale ta cesta za to určitě stála. Dole na nás čekal tajemný Dolský mlýn (v nyní už rozpadlém Dolském mlýně se natáčela Pyšná princezna - scéna ze mlýna a také pohádka Peklo s princeznou) a několik šílenců-opilců, kteří se tu byli koupat. Cesta zpět nakonec nebyla tak hrůzostrašná jak původně vypadala, i když zafunění jsme byli pěkně. U auta jsme se rozdělili, protože my jsme se ještě chtěli podívat na Zlatý vrch (bývalý čedičový lom), ale osud ani počasí nám nepřály, čas zběsile utíkal a dorazili bychom k němu až za tmy, tak jsme se cestou zastavili alespoň u Panské skály zvané Varhany (i tady se točila Pyšná princezna). Domů jsme dorazili za pořádné tmy - k našemu potěšení nakonec dřív než Kůža family, protože ti se ještě zasekali na kešce v Lovosicích. Tímto děkujeme Kůželkám za skvělou společnost, Kristince slibujeme, že příště aspoň malý elfí taneček předvedeme (byla totiž tak odvázaná za našeho vánočního pozdravu, že si ho pouštěla neustále dokola a požadovala a nikdo jí nedokázal vysvětlit, že ti tanečníci opravdu nejsme mysmileysmileysmiley) a za dva roky zase nashledanou. Proč až za dva roky? Protože příští rok, pokud všechno klapne, zůstáváme přes Silvestra v Praze, protože se štěňátky by to asi nebylo nejrozumnější. wink Držte nám palečky!!!



 

TOPlist